Jindřich Svěcený

Narodil jsem se v roce 1959 a už od mládí jsem měl jasno, že armáda a všechno, co se kolem ní točí, mě bude provázet celý život. Vojenské prostředí jsem poznal ještě v Československu, když jsem nastoupil na vojnu. Dodnes si vybavuji okamžik, kdy jsem poprvé stál tváří v tvář tanku T-72. Vedle něj jsem se cítil jako mravenec, ale zároveň jsem věděl, že jednou o téhle obrovské síle budu psát. Nešlo o strach ani o fascinaci kovem. Spíš o respekt k tomu, co tahle technika znamená pro vojáky i pro svět, ve kterém žijeme.

Na začátku devadesátých let jsem se rozhodl odejít do Spojených států. Původně jen na zkušenou, ale nakonec se z toho stala cesta na více než tři desetiletí. Žil jsem v Texasu a později ve Virginii, kde jsem měl díky novinářské akreditaci možnost pohybovat se přímo mezi vojáky a technikou. Základny jako Fort Hood nebo Norfolk Naval Base pro mě nebyly jen názvy na mapě. Byl jsem tam, sledoval testy nové výzbroje a výcviky, jezdil v obrněných transportérech, stál na palubách lodí a mluvil s těmi, kdo se právě vraceli z misí.

Nebyl jsem novinář, který by seděl jen za stolem a přepisoval tiskové zprávy. Vždycky jsem chtěl být u toho – cítit hluk motorů, pach oleje, slyšet hlasy vojáků, kteří měli čerstvé zkušenosti z terénu. Měl jsem štěstí, že moje práce našla uplatnění v redakcích jako Defense News, Army Times nebo Military.com. Nešlo mi ale nikdy jen o technické parametry, čísla a tabulky. Fascinovalo mě hledat příběhy, které se za těmi čísly skrývají.

Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jsem stál u mola v Norfolku a sledoval, jak flotila vyráží na Atlantik. Byla to síla – lodě, stroje, uniformy. Ale v tu chvíli mi došlo, že to nejsou jen válečné stroje. Za každou lodí stojí tisíce lidí, jejich životy, rodiny, obavy i naděje. A právě tyhle lidské příběhy jsem chtěl do svých textů dostat. Proto nebyly nikdy jen popisem techniky, ale spíše reportážemi, které spojovaly fakta s autentickou zkušeností.

Za ty roky jsem vystřídal desítky prostředí – od testovacích polygonů, přes konference až po rozhovory s veterány. Naučil jsem se, že vojenská technika sama o sobě není cílem. Je to prostředek, který rozhoduje o životech lidí. Když funguje, chrání. Když selže, zůstávají po ní lidské tragédie. A právě proto stojí za to o ní psát poctivě a bez klišé.

Po více než třiceti letech v Americe jsem se rozhodl vrátit zpátky domů. Ne proto, že by mi práce došla, ale proto, že jsem chtěl být blíž rodině a zároveň nabídnout svoje zkušenosti českým čtenářům. Od té doby píšu pro ArmádníZpravodaj.cz, kde se snažím přenést vše, co jsem se naučil, do našeho prostředí. Viděl jsem armádu z obou stran oceánu a dnes mám možnost porovnávat přístupy Spojených států a Evropy.

Ani v mém věku, kdy si občas sám ze sebe dělám legraci, že už jsem „v důchodu“, neztrácím chuť zkoumat nové věci. Pořád sleduji mezinárodní konference, vracím se na veletrhy do USA a hledám, jak se technika vyvíjí a co to znamená pro vojáky, kteří s ní budou žít každý den.

Věřím, že moje články nesou rukopis člověka, který si odnesl zkušenosti z cvičení, rozhovorů i z toho, že na vlastní kůži poznal, co znamená sedět v obrněném vozidle nebo stát na palubě lodě vyplouvající do neklidných vod. Ať už píšu o tancích, lodích nebo systémech, vždycky mi jde o to samé – ukázat, že za každým kusem techniky stojí člověk. Voják, inženýr, velitel, mechanik. A především rodiny, které čekají, že se jejich blízcí vrátí domů.

Proto pro mě armádní novinařina nikdy nebyla jen práce. Je to životní cesta, na které se učím chápat sílu i křehkost světa, v němž hrají vojenské stroje tak zásadní roli.